1. kapitola - Tajná chodba, plány i neplány
„Ty prázdky byly moc krátký,“ postěžoval si James. Začal věřit tomu, že tahle věta bude evergreenem každého prvního září.
„Já jsem šťastnej jako blecha. Myslel jsem, že mě máti nejdřív zabije a až pak mě pošle do školy,“ zakřenil se Sirius.
„Zase ti něco provedla?“ zeptal se s vážnou tváří James, ale měl co dělat, aby se nerozesmál.
„To máš výsostnou pravdu. Ale grády nabydou až příští prázdniny, protože jsem se s ní neuctivě rozloučil. Určitě už žhaví svůj bič,“ poznamenal mírně nervózně Sirius.
„Tak jak se těšíte na Snapíka?“ změnil téma James.
„No jo, nepůjdeme ho pozdravit? Po tak dlouhé době?“ rozsvítili se oči Remusovi. Pobertové se na něj překvapeně podívali. Remus, hodný studentík, by šel řádit?
„Výbornej nápad, tak jdeme,“ vstal rozhodně Sirius.
„Okay, ale ne, že mi namastí vlasy,“ zatvářil se s odporem James. S řehotem se vyvalili z kupéčka a plazili se ke zmijozelský části vlaku, jak už bývalo tradicí. Všichni vytáhli hůlku, Péťa taky (což byl pokrok) a s nebezpečným úsměvem vrazili ke Snapeovi.
„Čau mastňoune,“ zahalasil James.
„Jak pak se máme, Srabusi…?“ přidal se Sirius. Snape na ně vystrašeně koukl.
„Snad nemáš v kalhotech?“ odvážil se Remus. Ostatní Pobertové jen hvízdli. Péťa spíš zapištěl. Než se Snape k něčemu zmohl, ozval se za nimi holčičí hlas.
„Nechte ho. Nic vám neudělal!“
„Ale ale, Lily. Copak ty tady děláš? A odkdy se zastáváš tadyhle mastňouna?“ zašklebil se na Evansovou James.
„Jedu do Bradavic, jestli sis nevšiml, tupče. A tady Severus ještě neřekl ani slovo a už ho provokujete,“ poznamenala kousavě Lily.
„To by mě fakt nenapadlo, drahoušku,“ protáhl ksicht James.
„Už se chechtám, div se za břicho nechytám,“ utrousila Lily. Pobertové si odpufli a odešli pryč. Lily se otočila k odchodu, když se Sevík ozval: „Děkuju.“
„Dávej si na ně bacha. Je to dost nechutná smečka. Měj se.“
„Jak já žeru tyhle hostiny!“ usmál se ze široka Peter.
„Že ty myslíš jen na jídlo,“ poznamenal sarkasticky Sirius. Remus vycítil, že by to mohlo vést k dobírání a dál jen k hádce, takže jim poručil, aby drželi tlamu. James ho musel veřejně pochválit, že trochu otrnul.
„Jen Péťa nám trochu zaostává,“ rejpnul si zase Sirius.
„Ty hajzle,“ ulítlo Peterovi.
„Říkals něco o zaostalosti?“ setřel ho šokovaný James.
„Nooo, jakože…,“ kroutil se Sirius.
„Výborně, takže naše mánička byla sesazena z trůnu neomylnosti!“ zahalasil James a bouchl kamaráda do zad. Přitočila se k nim Lily, celá blažená, že alespoň někdo dostal nandáno.
„Já vím, tvoje ego je sice teď zraněné, ale ještě tě asi nikdo nenaučil, jak se má mluvit s holkou,“ podotkla sametovým hlasem Lily.
„Ale, jdeš na severní pól?“
„Strašně vtipný.“
„Hele, podívejte na Pottera, jak je nabalenej,“ ukázala na něj Andromeda.
„Výborně, a co je na tom?“ zvedl obočí James.
„Nechci ti nic říkat, ale je teprve říjen. Do prosince času dost,“ řekla jako by nic Andromeda.
„A co když máš zimnici? To mám být jako v plavkách?“
„To není špatný nápad!“
„Běž do háje!“
„Za trest mi napíšete esej na deset palců. Pro zadání si přijďte po konci hodiny,“ oznámila klukům suše a vrátila se k výkladu. James celou hodinu prokýchal a prosmrkal. Když si šel pro trest, musela profesorka uskočit, aby nedostala jeho kýchanec rovnou do obličeje.
„Máte to nařízené.“ James ještě více poklesl na mysli a vyrazil v doprovodu Siriuse do nenáviděné části hradu.
„Ale ale, Potter a Black. Na tom něco bude,“ ozval se jízlivě.
„Nazdárek, Srabusi! Co ty tady?“ otočil se okamžitě Sirius.
„Jako bys to nevěděl, proč tady jsem.“
„Já o tvých problémech nevím. Nevím o tom, že by ses mi chodil svěřovat. Ani po tom netoužim,“ zatvářil se svatoušovsky Sirius.
„Ne? A kdo mi teda nasypal do šťávy střevní prášek?“
„To není naše práce, věř mi, drahoušku.“ Než cokoliv Snape namítl, byla u nich madam Pomfreyová.
„Potter a Black? Co je to tentokrát?“ zeptala se jich podezřívavě ošetřovatelka.
„No tak, Pottere, půjdete se mnou. A vy běžte zpět do vyučování, pane Blacku,“ přikázala Pomfreyová a odtáhla Jamese do své pracovny. Sirius se soucitně zatvářil, pak střelil po Snapeovi pohledem a odešel na bylinkářství.
„Kdepak ho máte, eskymáka?“ zeptala se jako by nic Andromeda.
„Jasná věc.“
„To se hodí, ne?“
„James se ještě vykurýruje. To ho určitě neznáš, jakmile jde o famfrc, umí dělat hotový zázraky!“ Sirius uznale pokýval hlavou.
Z předsíně domu na Grimmauldově náměstí 12 se ozval nepříjemný hlas Siriusovi matky. Za chvíli měl vyrazit na nádraží, aby stihl odjet do Bradavic. Musel ještě stačit protočit očka v sloup, aby byl spokojený. Jen co sešel dolů, začala ho máti jako na povel upravovat.
„Nahýbej se,“ napomenula ho syčivě (jako by snad byla had…). Sirius se jí obratně vykroutil ze sevření. Čapl kufr a vyrazil ven. Matka ihned za ním vyrazila, ale než stačila cokoliv říct, byl Sirius se svým otcem pryč.
„Krvezdráce ničemná!“ zaprskala babizna a zmizela v ponurém domě.