Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Tajná chodba, plány i neplány

10. 12. 2010

 
Expres, kupé kluků.
„Ty prázdky byly moc krátký,“ postěžoval si James. Začal věřit tomu, že tahle věta bude evergreenem každého prvního září.
„Já jsem šťastnej jako blecha. Myslel jsem, že mě máti nejdřív zabije a až pak mě pošle do školy,“ zakřenil se Sirius.
„Zase ti něco provedla?“ zeptal se s vážnou tváří James, ale měl co dělat, aby se nerozesmál.
„To máš výsostnou pravdu. Ale grády nabydou až příští prázdniny, protože jsem se s ní neuctivě rozloučil. Určitě už žhaví svůj bič,“ poznamenal mírně nervózně Sirius.
„Tak jak se těšíte na Snapíka?“ změnil téma James.
„No jo, nepůjdeme ho pozdravit? Po tak dlouhé době?“ rozsvítili se oči Remusovi. Pobertové se na něj překvapeně podívali. Remus, hodný studentík, by šel řádit?
„Výbornej nápad, tak jdeme,“ vstal rozhodně Sirius.
„Okay, ale ne, že mi namastí vlasy,“ zatvářil se s odporem James. S řehotem se vyvalili z kupéčka a plazili se ke zmijozelský části vlaku, jak už bývalo tradicí. Všichni vytáhli hůlku, Péťa taky (což byl pokrok) a s nebezpečným úsměvem vrazili ke Snapeovi.
„Čau mastňoune,“ zahalasil James.
„Jak pak se máme, Srabusi…?“ přidal se Sirius. Snape na ně vystrašeně koukl.
„Snad nemáš v kalhotech?“ odvážil se Remus. Ostatní Pobertové jen hvízdli. Péťa spíš zapištěl. Než se Snape k něčemu zmohl, ozval se za nimi holčičí hlas.
„Nechte ho. Nic vám neudělal!“
„Ale ale, Lily. Copak ty tady děláš? A odkdy se zastáváš tadyhle mastňouna?“ zašklebil se na Evansovou James.
„Jedu do Bradavic, jestli sis nevšiml, tupče. A tady Severus ještě neřekl ani slovo a už ho provokujete,“ poznamenala kousavě Lily.
„To by mě fakt nenapadlo, drahoušku,“ protáhl ksicht James.
„Už se chechtám, div se za břicho nechytám,“ utrousila Lily. Pobertové si odpufli a odešli pryč. Lily se otočila k odchodu, když se Sevík ozval: „Děkuju.“
„Dávej si na ně bacha. Je to dost nechutná smečka. Měj se.“
 
Konečně bylo po zařazování a ostatně všichni se nejraději věnovali jídlu.
„Jak já žeru tyhle hostiny!“ usmál se ze široka Peter.
„Že ty myslíš jen na jídlo,“ poznamenal sarkasticky Sirius. Remus vycítil, že by to mohlo vést k dobírání a dál jen k hádce, takže jim poručil, aby drželi tlamu. James ho musel veřejně pochválit, že trochu otrnul.
„Jen Péťa nám trochu zaostává,“ rejpnul si zase Sirius.
„Ty hajzle,“ ulítlo Peterovi.
„Říkals něco o zaostalosti?“ setřel ho šokovaný James.
„Nooo, jakože…,“ kroutil se Sirius.
„Výborně, takže naše mánička byla sesazena z trůnu neomylnosti!“ zahalasil James a bouchl kamaráda do zad. Přitočila se k nim Lily, celá blažená, že alespoň někdo dostal nandáno.
„Ale Evansová, pročpak zase strkáš svůj ošklivý nos do něčeho, do čeho ti nic není?“ optal se jí jízlivě Sirius.
„Já vím, tvoje ego je sice teď zraněné, ale ještě tě asi nikdo nenaučil, jak se má mluvit s holkou,“ podotkla sametovým hlasem Lily.
„Hele, zalez ke svým kamarádkám a nech nás, jo?“ opáčil Sirius a otočil se k ní zády. Lily zakroutila hlavou a otočila se k holkám.
„Sirius je zase ve formě,“ poznamenala se smíchem Andromeda. O něco později se všichni zvedali od stolů a šli na kutě.
 
O měsíc později nastal říjen, což je poněkud obvyklé, když před tím bylo září. Větrný podzim a studený vzduch všechny dostával do varu. Ráno u snídaně se objevil James nabalený jako pumpa, čehož si nemohla nevšimnout Lily.
„Ale, jdeš na severní pól?“
„Strašně vtipný.“
„Hele, podívejte na Pottera, jak je nabalenej,“ ukázala na něj Andromeda.
„Výborně, a co je na tom?“ zvedl obočí James.
„Nechci ti nic říkat, ale je teprve říjen. Do prosince času dost,“ řekla jako by nic Andromeda.
„A co když máš zimnici? To mám být jako v plavkách?“
„To není špatný nápad!“
„Běž do háje!“
„Jamie, za chvíli začíná přeměňování a McGonagallová je dneska ve formě. Nandá nám to raz dva,“ šťouchl do něho Sirius. James loupl po Lily a Andromedě ošklivým pohledem a vyrazil za Blackem. A stejně přišli pozdě. Remus jim držel místa v poslední lavici, ale co Merlin nechtěl, stejně si jich profesorka všimla.
„Za trest mi napíšete esej na deset palců. Pro zadání si přijďte po konci hodiny,“ oznámila klukům suše a vrátila se k výkladu. James celou hodinu prokýchal a prosmrkal. Když si šel pro trest, musela profesorka uskočit, aby nedostala jeho kýchanec rovnou do obličeje.
„Myslím, že by bylo lepší jít na ošetřovnu, pane Pottere.“
„Tak tam bych radši nešel.“
„Máte to nařízené.“ James ještě více poklesl na mysli a vyrazil v doprovodu Siriuse do nenáviděné části hradu.
Na ošetřovně měl dýchánek snad celý hrad. Jediný, kdo si jich všiml, byl Snape. Hned je taky patřičně přivítal.
„Ale ale, Potter a Black. Na tom něco bude,“ ozval se jízlivě.
„Nazdárek, Srabusi! Co ty tady?“ otočil se okamžitě Sirius.
„Jako bys to nevěděl, proč tady jsem.“
„Já o tvých problémech nevím. Nevím o tom, že by ses mi chodil svěřovat. Ani po tom netoužim,“ zatvářil se svatoušovsky Sirius.
„Ne? A kdo mi teda nasypal do šťávy střevní prášek?“
„To není naše práce, věř mi, drahoušku.“ Než cokoliv Snape namítl, byla u nich madam Pomfreyová.
„Potter a Black? Co je to tentokrát?“ zeptala se jich podezřívavě ošetřovatelka.
„My nemůžeme nic špatnýho vyvádět, madam. Prosím pěkně, tady James je na doporučení profesorky McGonagallové zde, je nemocný,“ uvedl věc na pravou míru Sirius.
„No tak, Pottere, půjdete se mnou. A vy běžte zpět do vyučování, pane Blacku,“ přikázala Pomfreyová a odtáhla Jamese do své pracovny. Sirius se soucitně zatvářil, pak střelil po Snapeovi pohledem a odešel na bylinkářství.
 
 
Na obědě se objevilo méně studentů než včera. Více a více jich bylo nemocných, a tak zůstávali na koleji. Andromeda si opět jako u snídaně si nemohla nevšimnout Lily, že chybí James.
„Kdepak ho máte, eskymáka?“ zeptala se jako by nic Andromeda.
„Je nemocnej,“ odpověděl suše Sirius.
„Takže je na ošetřovně?“
„Jasná věc.“
Za chvíli dorazily Jean a Ewelin, obě se přeptaly na Jamese a Ewe samozřejmě zbystřila možnost se najíst, a tak upustila od rozhovoru.
„Pánové, je tu vážná věc. Když není James ve formě, nemůžeme ani udělat párty,“ ozval se Sirius, sdělujíc to Remusovi a Peterovi. Remus to přešel, Peter se zatvářil vážně.
„Takže?“ pokračoval Sirius, kterého nezájem Remuse zklamal.
„Tak to přesuneme,“ řekl nakonec Remus.
„Ale houby s octem! Proč nepřizvete nás?“ ozvala se Ewelin a za ní byla Jean se svítícíma očima. Sirius zbledl.
„To je pravda, kluci. My vám s tím rády pomůžeme,“ přidala se Andromeda a loupla vyzývavě po Lily očima.
„Jasně, bude švanda,“ řekla Evansová.
„Nooo…,“ protáhl líně Sirius.
„Tak to by šlo. Platí,“ předběhl ho Remus. Sirius otevřel pusu a chtěl protestovat, ale Remus mu dupl pod stolem na nohu a Sirius zase čelist posunul do původní polohy.
„Výborně, takže kdy to chcete dělat?“ zeptala se Ewelin.
„Tenhle víkend,“ prohlásil Sirius.
„Fajn, tak v sobotu od osmi?“ navrhla nevinně.
„Po zápase?“
„To se hodí, ne?“
„A co když jako prohrajeme?“
„James se ještě vykurýruje. To ho určitě neznáš, jakmile jde o famfrc, umí dělat hotový zázraky!“ Sirius uznale pokýval hlavou.
„A pití nechte na nás!“ zavolala na ně Ewelin, když ocházela se zbytekm holek od stolu na odpolední vyučování.
„Ty se nezdaj. Říkám si, co na to asi říká Lily. Ta jim to přece nemůže schválit,“ poznamenal zamyšleně Sirius.
„Vem to z tý lepší stránky – ušetříme a kdyžtak to můžeme svést na holky, ne? Kdyby se to někomu extra nelíbilo…,“ řekl prostě Remus.
„Že tys o tom už někdy přemýšlel!“
„No, vlastně jen trochu…,“ kroutil se Remus, „hele, nemáme mít teď náhodou Křiklana?“
„No jo! Jdeme!“ Sirius se vzpružil, vytáhl Petera z podstolu a šli do sklepení.
 
Remus tiše naslouchal, jestli už Peter a Sirius spí. Dvacet minut před půlnocí se vyhrabal z postele, oblékl se do hadrů a vydal se na ošetřovnu. Když scházel po točitém schodišti do společenky, slyšel holky z třetího ročníku, Lily a spol., jak se něčemu chichtají.
O chvíli později už otevíral dveře ošetřovny. Madam Pomfreyová už na něj čekala s dlouhým bidlem v ruce.
„Jdeme?“ zašeptala. Remus chtě nechtě přikývl a sešli do Vstupní síně a odtud k vrbě Mlátičce. Remus proklouzl do tajné chodby a prošel ji až na konec a vystoupal schody v Chroptící chýši. Schoulil se na pohovku. Čekal na proměnu. Za půl hodiny, když viděl úplněk jasně na výši, se mu z hrdla ozvalo zavrčení. Hořce si pomyslel, že někomu něco musel udělat, že si tohle musí trpět.
 

 

 

 

 

Z předsíně domu na Grimmauldově náměstí 12 se ozval nepříjemný hlas Siriusovi matky. Za chvíli měl vyrazit na nádraží, aby stihl odjet do Bradavic. Musel ještě stačit protočit očka v sloup, aby byl spokojený. Jen co sešel dolů, začala ho máti jako na povel upravovat.
„Nahýbej se,“ napomenula ho syčivě (jako by snad byla had…). Sirius se jí obratně vykroutil ze sevření. Čapl kufr a vyrazil ven. Matka ihned za ním vyrazila, ale než stačila cokoliv říct, byl Sirius se svým otcem pryč.
„Krvezdráce ničemná!“ zaprskala babizna a zmizela v ponurém domě.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář